Pokud je Paříž nazývána městem lásky a milenců, tak komu patří Praha, která vypadá jako vystřižena ze starých románů a romantika z ní přímo čiší? Podle mne by klidně mohla být městem, jež vítá ty, kteří před milenci právě utíkají, v doufání, že vzpomínky nebudou propuštěny přes její pomyslné hradby.
Skrze okno taxíku pozoruji volně plynoucí řeku a uvažuji nad tím, zda lze vzpomínkám utéci. Zda je můžeme nacpat do krabičky a uzavřít v šuplíku, aniž bychom ji sami někdy otevřeli. Anebo jsou jako barva vlasů, kterou můžeme změnit během pár hodin u každého kadeřníka, ale stejně bez ohledu na to, jak dobře se o ni staráme, se vždy občas připomene ta původní. Než jsem se stačila ponořit do přemýšlení o možnostech útěků před minulostí, byla jsem na místě svého nového útočiště.
Musím říci, že jsem v Praze téměř poprvé (naposledy tomu bylo při návštěvě babičky před jedenácti lety... a to mi bylo něco málo přes čtrnáct let). Nahmatám v kapse klíče od bytu, který patřil mé babičce a díky němuž jsem měla vlastně volnou ruku ve svém spontánním odjezdu z Paříže, kde jsem žila od svých deseti let. Ještě jednou jsem se se rozhlédla ulicí ve čtvrti jménem Vinohrady, která mi šeptala do ucha, že se se mnou zajisté spřátelí. Vydala jsem se s taxikářem nesoucím má zavazadla odemknout velké dřevěné dveře očividně nedávno zrenovovaného domu, který přes novou omítku prozrazoval, že se toho v něm již mnoho odehrálo. Moje nová budoucnost měla čekat za těmito dveřmi a já se zatajeným dechem sledovala, jak bude vypadat...
Žádné komentáře:
Okomentovat