Dnes tomu je přesně 5 dní, kdy jsem poprvé spatřila to typické bledé nazelenalé světlo plynových lamp staré Prahy. Závidím každému, kdo dokáže s pomocí pár tahů štětcem zhmotnit tuto neuchopitelnou krásu na plátně. Při každém pohledu na onu zdánlivě chladnou, ale zvláštně poklidnou záři mě zalije hřejivý, melancholický pocit domova, přestože Prahu nazývám "mou" jen několik málo dní. Vydržela bych postávat v úzkých kamenných uličkách Prahy dlouhé minuty, zalitá tímto tajemným světlem, které jako by dokázalo člověka přenést do dávných dob středověkého města a které mi dovoluje se na okamžik zasnít, odplout od všeho trápení v životě. A není to nakonec důvod, proč jsem se rozhodla vydat se po tak dlouhé době do Prahy, do města, odkud pochází mí předkové a o kterém jsem snívala jako malé děvče? Nechat se unášet její krásou a poetičností... Jako bych teď slyšela mou babičku, která říkávala, že jakmile se člověk jednou do Prahy zamiluje, už bez ní nemůže žít. "Je to láska na celý život", říkala. S těmito myšlenkami jsem usínala předešlé noci, vědoma si však toho, že život v Praze (ostatně stejně jako život celý) jistě není tak snivý a poklidný, jako procházka půlnoční Kampou.
Hned následujícího rána mě z této zasněné nálady vytrhl (ne však nepříjemně) dopis od mé drahé přítelkyně Jeanelle, bourlesqní tanečnice z Londýna, během dne studentky fotografie a člověka s tím největším srdcem, jaké si dokážete představit. Zpráva od Jeanelle mě zastihla ve chvíli, kdy jsem s laptopem a hrnkem horké napěněné kávy usedla do prastarého, kožešinou vystlaného křesla (jedna z mála věcí, které zůstaly v babiččině bytě) a z úzkého okna vyhlédla do větrného listopadového rána. Právě když jsem odkládala hrnek kávy na okenní parapet (doufajíc, že kocoura nenapadne vyskočit za ním), ozvalo se podvědomé "cinknutí" příchozí elektronické pošty. Přistihla jsem se, že mi na tváři naskočil bezděčný úsměv, jakmile jsem uviděla jméno odesílatele: jeanelle.mon-amour@live.co.uk.
Na Jeanelle je úžasná její upřímnost a bezprostřednost, které čiší i ze všech jejích dopisů mně. Nevzpomínám si, kdy mi její telefonát nebo dopis nezvedl náladu. Jeanelle je prostě nakažlivá, jestli víte, jak to myslím. Ostatně, posuďte sami...
Nino, lásko, bože jak se máš?
Doufám, že líp než já! Umíš si představit, co to pro mě znamená ti napsat dopis?! Protože email je takovej dopis, vlastně je to skoro stejnej anachronismus jako emaily, no prostě normální lidi emaily nepíšou, volaj přes Skype a takový blbosti. Já vím, že to víš, ale chci abys ocenila tu oběť, protože nikomu jinýmu dopisy nepíšu, a taky jsem si řekla, že na tebe musím hodit trochu tý mojí permanentní podrážděnosti, jak tomu říkáš, aby se ti tolik nestýskalo v tom... Sakra, kam jsi to vlastně odfrčela? Československo? Vidíš, v Paříži jsi to zabalila tak rychle, žes mi ani nestihla pořádně napsat, kam že to za tebou mám přijet, až bude hrozit, že mě Londýn unudí k smrti. Londýnem mám samozřejmě na mysli zdejší chlapy, ale to ti nemusím vysvětlovat, na to mě znáš až moc dobře. Takže ti znova nenapíšu, dokud mi neřekneš, jak to tam vypadá po týhle stránce, rozumíš! Kruci, někdy ti závidím tu tvoji za jinejch okolností dost nesnesitelnou (ty víš že to tak nemyslím) romantickou povahu! Koukni na mě, ani ti neumím normálně říct, že mi chybíš a radši plácám nesmyly o dopisech...
Pořád teď myslím na tu noc v Paříži, když jsme zjistily, že nemáme klíče od bytu a celou noc strávily v tom našem pitomém šantánu... Nevím, jak to děláš, ale když myslím na tebe, tak je ze mě sentimentální káča, ach jo. Londýn nestojí to za nic, zlato...Dneska se stala hrozná věc. Vzpomínáš na ten můj nádhernej kostým benátský kurtizány, bože... při druhým představení mi prasknul korzet a šup, už bylo jedno venku. Krucinál už jsi někdy slyšela, aby někomu prasknul korzet zrovna, když si nevezme kozodržku? No co myslíš, nějakej oplizlej dědek se málem přerazil o barovou židli, jak se ke mně hnal, aby mi dal padesát babek v domnění, že je to nějaký nový číslo! Chudák to ani neměl za co zastrčit, když mi všechno prasklo a vypadlo, haha! Když se nad tím tak zamyslím, tak kdyby se to stalo někomu jinýmu než mě, tak by to byla parádní švanda. Až ti bude nejhůř, tak si na vzpomeň na Jeanelle a její zbrusu nové číslo, dobře?
Holka, někdy ti mám pocit, že je to všechno (takže asi život tak vůbec) děsně přízemní a plytký...Londýn, mužský, práce... Jediný, co má asi smysl, je škola, i když... ne že by to taky nebyla banda pitomců, ale co, dodělám ji a zmizím. Řekni, že Praha je úžasná - ah, už vím, v Praze jsi! - řekni, že je Praha božská a já po ní budu toužit a místo zavři oči a mysli na Anglii si budu říkat uvidět Prahu a zemřít! Tak ňák to je, ne?
Lásko, vylila jsem tu kafe, což považuju za jasný znamení, že mám zvednout zadek a jít vyvolat na zejtra ty fotky (mimochodem luxusní akty a la Newton... pak ti je pošlu, i kdybys nechtěla). Buď hodná holka a ukaž Praze, zač je toho Nina!
Líbám tě...
J.
PS Představ si, že Claudia je těhotná! Husa jedna...
Žádné komentáře:
Okomentovat